Od mala hodně čtu, jsem docela inteligentní a mám rád matematiku. Ve sportu jsem byl vždycky lůzr, neudělal jsem shyb a ze školních sportovních olympiád nebo gymnastiky jsem měl hrůzu. Pamatuju si, jak asi v pátý třídě na škole v přírodě hrály třídy proti sobě fotbal. Asi začali chybět fotbalisti, protože mě vyzvali, ať jdu na hřiště, stoupnu si k tyčce a hlavně ať do ničeho nezasahuju, ať nic jinýho nedělám. No… kopal se proti nám roh, já si dal vlastence a moje kariéra fotbalisty skončila. Takže si umíte představit, že si mě holky nevšímaly a byl jsem jim spíš pro smích.

Mám asi o 3 roky starší sestru, takže zatímco já se ještě plácal na základce, ona už byla slečna, která se chodila bavit. Bylo mi ještě jedno, kde a s kým, protože mě to ještě nezajímalo. Jednou byla sestra se školou na týden pryč. Já byl zrovna v koupelně, když přiběhla mamka, klepala na dveře a volala: „Honzo, honem, pojď se podívat, kdo na nás zvonil!!!!“ Vyběhl jsem z koupelny k oknu a na druhý straně ulice u protějšího paneláku jsem viděl 2 starší kluky s číry na vyholených hlavách, v černých kožených oblečeních s doma vyráběnýma pyramidama. Za ségrou přišel její přítel (o kterým jsem ani nevěděl) s bráchou. Mamka v šoku, protože to nikdy neviděla. Tohle bylo moje první setkání s punkem.

Pochopitelně jsem tomu okamžitě propadl, ostříhal se na ježka, začal si gelovat vlasy a nosit koženkovou bundu. S nástupem na střední jsem jen trochu přitvrdil své image, oproti v dnešní době nošeným účesům jsem byl slabej čajíček. Ale i to stačilo, abych se v tehdejších uniformních 80. letech odlišoval. Policajti mě často legitimovali na ulici, párkrát jsem byl na výslechu na StB, učitelé mě neměli moc rádi a před maturitou mi třídní natvrdo oznámila, že pokud se budu vyholovat, nepustěj mě k maturitě. Takhle to prostě za komančů bylo. V Ústí byla parta punx, občas přijeli kamarádi z jinejch měst, měnily se kazety s ve špatný kvalitě nahranými koncerty a doma natáčenými demosnímky, ale bylo to prima. V hospodě vedle sebe seděli máničky, punkáči i plešky a nikdo to nikdy neřešil.

Samozřejmě jsem měl i kamarády ze školy a další, který se na naší partu nabalovali. Později jsem pochopil, že jsem svou nezávislostí svým vrstevníkům imponoval, ale tehdy jsem si to vůbec neuvědomoval. Takže dál – přišla vojna, a než jsem se vrátil zpátky, nastal v republice převrat. Když jsem se do Ústí vrátil, bylo všechno jinak – celá parta se rozutekla, objevili se najednou nový kluby a jejich návštěvníci a já zjistil, že mezi ně nezapadám. Dlouho jsem nechtěl přijmout fakt, že ty, co za komárů drželi hubu a krok jsou najednou drsný rockeři. Takže jsem začal žít svůj život. Přišla nová práce, později rodina. Ohledy na lidi z okolí, vliv matky mýho syna, tlak zaměstnavatele na dress code atd. To asi zná skoro každej. A už jsem ve finále – jednou se stalo, že jsem si řekl „Dost!“, čas letí, život se krátí, teď už budu žít jen tak, jak chci. Nebudu se furt na někoho ohlížet a budu si užívat života a dělat drobný každodenní radosti. A hlavně – budu srát na to, co si kdo o mě myslí, stejně, jako jsem to dělal celej život.

A tak jsem si pokéroval ksicht. Nejprve zašitý rty. To mělo vyjadřovat nesvobodu mluvit. Potom ostnatej drát (nesvoboda pohybu). Přibyla pavučina na tváři. A bude přibejvat doufám spousta dalších kérek.

A to je konec. Honza