Ahoj Punkerky, Punkáčata a Punkáči

Tak jsme včera s naším šéfredaktorem navštívili Rock Café v Praze. Oblíbený to klub. Pivo APA za osm pětek a Budvar 33 za bratru dvaašedesát. Příjemné prostředí a jak jsem si již zvykl na punkových akcích, příjemní lidé. Co si budem nalhávat? Už se jako malej Jarda těším na koncerty venku. Kluby mám rád, ale protože mé tělesné proporce by potřebovaly přidat ještě čtvrtý a pátý rozměr připadá mi, že všude překážím. Mám rád tu svobodu. Kdy pěkně vidím, mohu se pohupovat do rytmu, zapálit si cigáro a nekoukat doleva a doprava, zda někoho neseru. Jinými slovy. Klub byl krásně zaplněný a atmosféra byla skvělá.

Večer rozjeli naši milovaní Nežfaleš a zase nezklamali. Jejich zpěvné refrény a příjemné melodie asi nemohou nasrat nikoho. Tím spíše když člověk cítí, že to ty kluky nahoře baví podobně, jako nás, fanoušky dole. A byl to úžasný set. Kluci, ač hráli jako support, rozhodně sál slušně rozproudili pro hvězdné starší bratříčky z Anglického Manchesteru. Kapelu Buzzcocks.

A že to byla jízda. Sedmdesátiletý Frontman Steve se svou kapelou mezi nás mrsknul směsici melodie, chaosu a nesmrtelných hitů. Stál jsem až vzadu u baru a poslouchal. Občas jsem se přistihl jak se svou nulovou znalostí angličtiny zpívám s kapelou a snažím se do rytmu pohybovat víc, než vůbec mohu. A to i přesto, že se aktuálně trápím s neduhy, kdy mi jakýkoli pohyb dělá problém mnohem větší, než by měl. Hudba léčí. A tahle kvalita navíc rozdává radost a energii. Nevím co sakra mají tihle staří pardálové navíc, že tak strašně moc baví. Přiznám se totiž, že Buzzcocks nemám až tak naposlouchané, ale na živo mě to kurevsky bavilo. A když jsme se dopracovali k hitu Ever Fallen in Love (With Someone You Shouldn´t´ve?) vůbec mi nedošlo, kolik je hodin a že tahle parta nám rozdávala radost dýl, jak hodinu a půl. Bylo parádní sledovat, jak tahle muzika, která je starší, než byla poměrně velká část osazenstva, baví. Jak mladý a krásný holky, pařej a znají texty stěžejních songů nazpaměť. Jak gerontové zapomínají na své zdravotní neduhy a pokoušejí se rozhýbat staré kosti. A jak jsme všichni jedna parta. Bylo to fajn. Nevím tedy, jestli je českej punk mrtvej. (Muerti fakt asi už jo). Ale ten anglickej, starej a dřevní, ještě mrtvej není. I proto musím v létě do Budapešti. To zejména proto, že dokud to jde, chci vidět jak rozdávají radost Damned, či Sex Pistols. Že to už nejsou ty pravý Sex Pistols? Jebat na to. Pořád je to kapela, kterou chci vidět.

Cestou domu jsme si v autě poslechli nový podcast „Na punkáče“ s Mišákem z „nesmrtelných“ Muerti. A tak nám ta hodinka z Prahy do Ústí docela příjemně utekla. Doporučuji a myslím, že by se Podcast mohl rozrůst do vcelku zajímavých čísel. A to ještě vím o chystaném dalším punkovém českém podcastu s kluky, kteří mi skutečně sedí názorově. Jen nevím, zda mohu napsat víc. Takže si to raději nechám. Třeba na nějaký další blog?

Petr

P.S.: Tři paňáky zelený mě v klubu stály stošedesát. Kurva, jak se tohle číslo dá dělit třema? Nu což. Asi jsem se v tom hluku přeslechl. :-) Anebo jsem se zamiloval do mladejch krásnejch holek, s kterýma jsem si ty panáky dával. Díky holky. Díky Nežfaleš. Díky Buzzcocks. Díky Honzo. Byl to fajn večer.