Jsem vlastně docela v prdeli, jak se k letošnímu ročníku tohoto fesťáku postavit. Když jsem viděl Line Up, strašně se toho bál a říkal si, že letos se až tak bavit nebudu. Ještě když jsem kupoval vstupenky uvažoval jsem, zda nejít jen jeden den a druhý nestrávit někde jinde. Ale nakonec vyhrála láska k tomuto fesťáku a vzal jsem lupen dvoudenní. A udělal jsem sakra dobře.

Kdo na Jiřetíně někdy byl dobře ví, o čem tenhle fesťák je. Pohoda, klídek, solidně vyvážená muzika. A já jen fakt nevěděl jak se postavit k headlinerům letošního roku. Jako fakt Rumkicks nebo Skarface? No do hajzlu.

Jenže ono jo.

Ale začnu od začátku. Festivalový prostor je na skvělém místě a prozatím zaručuje návštěvníkům pohodu a dostupnost. Jen si tak říkám, že tahle akce má velký potenciál růstu a jakožto u dědka se ve mě perou dva pocity. Jeden je o tom, že bych pořadatelům přál obrovský nárůst návštěvníků a dobře vím, že to prostě přijít musí. Rozhodně budu tvrdit, že tahle akce má obrovský potenciál. Je na dobrém místě a vše klape jak má. Letos jsem měl snad jen jednu jedinou výhradu. A to k Security. Úplně se nechci rozepisovat o tom, co mě sralo, ale jednu věc napsat musím. Jestliže si dohodneme společné foto s kapelou, kapela s tím nemá problém a jde jen o to, pustit návštěvníka metr za ohradu aby fotka měla kvalitu, pak to udělám. Tím spíše, pokud návštěvník je střízlivý, v pohodě a ještě se slušně zeptá kapely a jednoho z pořadatelů. Ono totiž, každá kapela, zejména pokud je více jak čtyřčlenná, se ke společné fotografii schází dost těžko. Jak to neuděláš hned, máš smolíka. A pokud jde o Skarface, úplně nečekáš, že se všichni členové patnáct minut po koncertě seberou a ochotně všichni přijdou ke společné fotce za zábranu. Naštěstí právě tohle Skarface udělali a patří jím za to velké poděkování. Budiž snad zadostiučením to, jak se členové tzv. Security tvářili, když pouštěli kapelu ven. Ty protažený ksichty nezapomenu. Jo hoši. Asi je třeba si uvědomit, že ta hudba se nedělá pro aroganci nějakého debila u závory, ale pro hudební fanoušky, který si zaplatili vstupné.

Jo, klidně mě za to hejtěte. Je mi to úplně jedno. Tohle jsem prostě napsat musel. Stejně tak jako napíšu, že prostě nemůžete zakázat někomu vstup do restaurace, pokud sám majitel neurčí jinak. Tak to prostě v téhle zemi nefunguje.

A teď k akci. Bylo vedro jak v prdeli, ale pořadatelé mysleli v mezích možností na vše, co k takovému fesťáku patří. Kryté sezení ve stanu, dostatečný přísun vody, stánky s jídlem a pitím bez dlouhých front a jestliže jsem hanil Security za jednu věc, tak z druhé strany chválím, že nikdo neměl kecy, když si návštěvníci drze vzali lavičky a rozmístili je tam, kde jim bylo pohodlně. A to do stínu po areálu tak, aby měli výhled na pódium. Jistě. Utrpěli tím kapely, protože pod pódiem to zrovna na punkovou akci úplně nevypadalo, ale průser to také nebyl. A rozhodně to je lepší, než kdyby punkeři padali na huby z vedra. Za tohle fakt velký palec nahoru.

O kapelách se tradičně rozepisovat nechci. Kdo tam nebyl, jeho problém. A tak se vyjádřím jen k tomu, co mě skutečně zaujalo.

Vision Days. Proti téhle partě čtu na sockách dost hejtu a respektuji názor každého jednoho z nás. Zajímavé však je, že jakmile tahle skupina spustí, najednou je pod pódiem dostatek lidí, kterým je evidentně nějaký hejt u prdele a skvěle se touhle muzikou baví. Za mě ta kapela na živo prostě šlape a nikdy neodcházím s pocitem zklamání či dokonce nasranosti, že by kluci něco odflákli. Naopak. Přijde mi, že VDčka si drží svůj vysoký standart ať hrajou pro 100 lidí tam, či pro tři tisíce človíčků jinde. Za mě je to muzika, u které se dá krásně zapařit a vypnout chmury. Proč ne?!

Jednoznačným překvapením v dobrém pro mě byl Volant. Sakra. Tuhle skupinu už nějaký ten rok znám a vím, co mám čekat. Také mě nikdy nezklamali a jejich muzika pobaví. Jenže tentokrát se jim povedlo mé staré kosti dokonce i rozhýbat a hubu rozezpívat. A to je co říct. Nevím úplně, zda to bylo mou náladou, či zda to kluky na pódiu bavilo nějak víc, ale tohle vystoupení pro mě byla pecka. Jasný TOP dne.

Druhého dne jsem se malinko obával a jel s mírným despektem, že to pro mě prostě nebude ono. Jenže jsem se hluboce zmýlil. Skarface mě svým svižným skáčkem docela rozhýbali, holky z Rumkicks upoutali nejen vizáží, ale i jistou drzostí vůči publiku. Asi těžko hledat, co mě bavilo nejvíc. Naprosto to totiž rozervalo má očekávání. Nikdy by mě nenapadalo, že zrovna já napíšu, že skáčko si tak moc užiju. A užil. Skarface byla mrda a děkuji pořadatelům, že jsem měl příležitost tuhle partu vidět naživo. Stálo to za to.

Punkové srdce mi rozehřáli staří dobří Zeměžluč a jejich set jsem si užil s plnou parádou, i když je pravda, že vsedě. Bylo to fajn.

No a holky z Rumkicks? Je to exotika, hezky se na ně kouká a i když ten jejich punk mi přehrávač doma úplně nerozbije, tak na živo to funguje skvěle.

A abych nezapomněl. Mezi ostatními kapelami, vynikli pro mě málo známý host z Japonska, Stone Leek. Přiznávám, že tuhle kapelu neznám a bůh ví, jestli mi někdy něco od nich v přehrávači doma zahrálo. Ale na tom nesejde. Ta muzika taktéž pobavila a s otevřenou hubou jsem jim jejich punk sežral s plnou parádou.

Co napsat závěrem? Je mi docela líto, že nepíšu o všech kapelách. Připadám si jako idiot protože to vypadá, jako že ostatní mě nebavilo. Ale bavilo. A to řádně. Jen jsem chtěl vypíchnout to, co mi v hlavě zůstalo nejvíc. To hlavní, co však mám na punkových akcích nejraději však přebije vše. Úsměvy, pivo, pohodový lidé a radost z příjemné muziky.

Upřímně a z celého srdce věřím, že Punk For Jiřetín tady bude ještě dlouho. Tenhle fesťák za to stojí.

No, ale vlastně, který ne? Všechny akce mají své kouzlo a obdiv k lidem, kteří podobným akcím obětují svůj čas, mám velký.

Petr